Osamělost

 Jsme nejpropojenější za dobu celé naší historie, a i přesto jsme sami. Oddělení. Nebo se tak minimálně cítíme. Až příliš často.

Pozor, je rozdíl mezi osamělostí a pouze kolem sebe fyzicky nemít moc lidí, protože i jedinci neustále někým obklopeni se tak mohou cítit. Jde o takové to vnitřní hluboké spojení s nějakým kamarádem nebo partnerem, v mladším věku nám mohou stačit jenom rodiče, ovšem i tak se potřeba kamarádů objevuje brzy.

Já osobně jsem třeba dlouho nikoho dalšího nepotřeboval, bylo mi samotnému dobře, jenže časem přišly v životě různé změny a s nimi se dostavil jakýsi pocit prázdnoty vyvolaný tím, že nemám, co dělat, s kým. Protože jít na nějakou akci a nemít se s kým bavit, je často na prd.

Abychom byli šťastní, náš mozek spokojený, tak potřebujeme nové podněty a interakci s někým dalším. Do jisté míry si můžeme vystačit se samomluvou a ano, ta může být dobrou simulací, jenže stále jde o předstírání sociálního kontaktu a spíš nám ten opravdový jenom nahrazuje.

Proč se teda s druhými lidmi nebavíme? Já vlastně nevím. Někdy mě ostatní rozčilují nehledě na pohlaví, věk a (ne)rodinnou příslušnost, tak pak chci být prostě sám, jenže mimo to vážně nevím. Když už si s někým sednu, rozumíme si, což není úplně časté, ale sem tam se povede, tak ve skutečnosti nerozumím tomu, proč se dotyčný nechce vídat.
Nebo i obyčejný pokec - dáte se do řeči s někým cizím, trochu se seznámíte, vše je fajn, jenomže pak už se nikdy neozve, i přestože vám velice ochotně dal na sebe kontakt.
Nebo sedíte v šalině, na zastávce, v čekárně, kdekoli, no a s kýmkoli zkusíte zahájit konverzaci, tváří se druhý, jako byste do něj měli každou chvíli zabodnout injekční stříkačku, nadopovat a odtáhnout do černé dodávky někde za rožkem.

Proč tomu tak je? Jednu teorii bych měl.
Jednak je dneska méně bezpečno. Komunismus tímto rozhodně neobhajuji, nicméně musíme jim uznat fakt, že po roce 1989 tu vzrostla kriminalita. Koho z nás narozených po revoluci (a možná i před) maminky nevarovaly, aby nevěřili cizím lidem, nebrali si od nich bonbony a v žádném případě nenastupovali do cizích aut?
Menší vsuvka: Kvůli těmhle varováním se bojím s lidmi do auta nasedat i teď, dokonce když jsou to třeba známí. Tohle varování se vždycky rozsvítí jak červená kontrolka a mám dost nepříjemnej pocit. :D

A jednak máme takovou věc, díky které vlastně můžete číst tahle slova, aneb INTERNETY.
Díky nim můžeme zůstat v kontaktu s někým, kdo bydlí třeba na druhé straně Zeměkoule, ovšem kvůli tomu se zároveň nebavíme se sousedem. Docela smutný, nemyslíte?

Nechci znít úplně jako děda, co nenávidí veškeré moderní technologie, protože to tak vůbec není (ehm, jistě...), jenže zkuste se zamyslet sami, co byste dělali, kdybychom najednou neměli data ani wi-fi k dispozici? Takový apokalyptický black out, dejme tomu. Co potom celý den?
Nevím, jak vy, ale já bych pravděpodobně šel někam ven a začal se s někým bavit. A TO JE PRÁVĚ TO, O ČEM MLUVÍM.

Takže co z toho plyne? Asi to, abyste se nebáli někoho oslovit, když se bavit chcete a na oplátku abyste někoho druhýho neposlali hned do prdele, když se o to pokusí s vámi. Samozřejmě pokud bude dotyčný působit jako drogový dealer / alkoholik / doplňte hned na první dobrou, tak se s ním bavit nemusíte, jenom by bylo fajn neukončovat předčasně takový rozhovory jenom z principu. Ano, z principu, jak jinak mi vysvětlíte, že jsou dneska všichni děsně sami, terapeuti to poslouchaj u možná víc jak každýho druhýho klienta, a i přesto je tak těžký narazit na někoho, kdo by se bavit opravdu chtěl?

No a pokud jste v podobně zoufalý situaci jako já a nedaří se vám kamarády někam vytáhnout, nebo skutečně nemají čas, tak ještě můžete zkusit svoji rodinu. Zdá se to možná blbý, ale nemusí být. Pokud nemáte vyloženě napjaté vztahy, budou rodiče / prarodiče / praprarodiče / nevímkdo rádi, když je navštívíte. Někomu stačí jenom vylézt z pokoje, pro někoho by to byla cesta do jinýho města, to už je fuk. Prostě tuhle variantu taky můžete zvážit, někdy jsou rodinné vztahy lepší než samota.
Když už nic jinýho, aspoň si připomenete, jak je vám v soukromí se sebou dobře a druzí vás vlastně štvou, to taky není na škodu.

Ještě můžete zkusit napsat mně, třeba si sedneme, pokecáme a bude to fajn. Nejsnáz dostupný jsem v současné době asi na discordu, kontakt v pravém menu.
Jo a nepodceňujte sílu facebookových skupin a chatů, třeba když máte nějakého koníčka (od hudby přes okultismus až po akvaristiku), můžete si tam poměrně snadno někoho na diskusi najít a kolikrát se z toho pak rozvine přátelství.
A ne, fakt si nemyslím, že když si s váma někdo půl roku píše o ichtyologii, přičemž nechtěl ani poslat fotku a setkání by schválil leda na veřejným místě, že by šlo o úchyla. V síti jsem taky viděl, ale ani tam neměli predátoři takovou trpělivost. Navíc podobný individua by po sobě spíš nechtěli nechávat tak výraznou internetovou stopu, kor kdyby měli na profilu i fotky, osobní informace atd.
Jasně, riziko je vždycky, jen právě ten koníček může být krásný filtr. Pro úchyly bude asi pořád výhodnější ta klasická seznamka.
To ovšem neznamená, že byste tam nemohli narazit na zvláštní lidi, pozor, to už je úplně jiná kategorie. :D
Pořád tu berme FB jako takové místo poslední záchrany, kdy už se irl fakt nedaří, nebo máte nepřekonatelnou sociální úzkost, třeba.

No, snad to k něčemu bylo. A pamatujte, máte kolem sebe nejspíš mnohem víc potenciálních kamarádů, než si myslíte, stačí jenom nevěnovat tolik pozornosti mobilu a netvářit se jako vrah.

Vášeň vs talent

 Co je důležitější? Když nám nějaká činnost jde tak trochu sama od ruky, aniž bychom se museli extra snažit, anebo silné vnitřní emoce, které nás k ní pojí a my si užíváme proces nehledě na výsledek? Tuhle otázku včera nadhodila jedna moje kamarádka a chvíli jsme debatovali.

Pro mě byla odpověď hned od začátku jasná, i přesto mi nějak zůstává otázka v hlavě. Zarazilo mě spíš, jak si někdo může myslet něco jiného, protože proč by někdo (podotýkám ve svém volném čase, ne do školy nebo pro výdělek) dělal něco, co ho vlastně nebaví, jenom mu to jde?
Ono když nám něco jde, často to začne bavit, ovšem není to samozřejmě pravidlo.

Abych byl upřímný, nad tímhle jsem týdny, měsíce a roky zpátky uvažoval taky, obecně téma "co mám dělat v životě" je mi hodně blízké. Shodou okolností v případě mém i kamarádčině šlo o jednu a tutéž disciplínu - kreslení.
Mám dojem, že jsem o tom už něco psal v článku Koníčky, takže koho zajímá víc, může se mrknout.

Základní problém je asi takový: od mala se něčemu věnujete, druzí vás za to chválí, říkají, jak jste talentovaní a všechno je krásný. Avšak jednoho dne své denní aktivity směřujete trochu jinam (to většinou znamená škola), a tak se lidé okolo vás, kteří také kreslí, začnou posouvat víc než vy, a přestože byli původně bráni jako ti méně šikovní, najednou vás předběhnou.
Nejde o žádnou nespravedlnost osudu, jenom vás štve, že nějaká doména, která byla vaše a díky které jste se cítili aspoň trochu užitečně a vyjímečně najednou patří někomu jinému.
Najednou vyvstane otázka, co teď? Mám se kreslení dál věnovat, protože mi to jde a "získat" své místo zpátky, nebo se na to vykašlat, protože už se mi vlastně nechce tolik jako dřív a chybí tomu ta vášeň?

Tohle dilema mě seklo na docela dlouho a ještě se mnohokrát vrátilo. V současné chvíli už si v rámci něho připadám docela vyrovnaně a došel jsem k jednomu závěru - důležitější je prostě vášeň, protože když něco děláte jako koníčka, tedy pro radost a relax, jenže vás to nebaví, ztrácí tahle činnost význam. Alespoň pro mě.

Ovšemže mě někdy napadne, kde bych mohl být, kdybych od počátku vytrval, ale... už mě to nějak netrápí. Spíš jde o zvědavost než výčitky.
Někdy bych si hrozně rád prošel svoji vnitřní Půlnoční knihovnu (btw odkaz na naprosto geniální knížku, maximálně doporučuji).

Nicméně byly doby, kdy jsem se tím trápil hodně, přišlo mi, že promrhávám svůj talent, který je přece vzácný a byla by škoda nechat ho ležet ladem. Byla by škoda. A to přesně v čem? Že bych si neměl na čem masírovat ego a stavět sebevědomí? Že bych neměl nic, čím bych druhým ukázal, jak jsem dobrý a lepší než oni? Vlastně ano, přesně tohle byly moje motivace a to zjištění přišlo jako facka, kterou jsem nutně potřeboval.

Od té doby už se snažím opravdu soustředit na jiné aspekty a klást si spíš otázky typu baví / nebaví než jde / nejde či má smysl / nemá. On ten smysl totiž přichází sám od sebe, když nás to baví, jsem zjistil. :)

Netvrdím, že se ke kreslení už nikdy nevrátím, jenom se do něho odmítám nutit nebo obecně věnovat tolik času a úsilí něčemu, co mě vlastně netěší. Alespoň prozatím, situace se může velice rychle změnit, inspirace a chuť mají tendenci přicházet náhle a nečekaně...

Takže co si z toho vzít? Vlastně co chcete. Jenom předávám moudro, že soustředit se spíš na výsledky než vlastní pocity se mně osobně prakticky nikdy nevyplatilo. Někdy se hodně bojíme, co se stane když... *doplňte*, chceme se tomu za každou cenu vyhnout, přecházíme až do paniky, jenže tomu stejnak neunikneme a tímhle přístupem si danou věc spíš víc přivoláme. A nakonec zjistíme, že vlastně nebyla tak hrozná, jak jsme se obávali a náš strach byl z velké části zbytečným. Nejhorší bývá právě on.

Slovo pacana

 Opět typ seriálu, ke kterému bych se já sám nejspíš nedostal, ale díky jednomu kamarádovi (tímto zdravím, Karle, jestli to náhodou čteš) se tak stalo.

Слово пацана nebo taky The Boy's Word: Blood on the Asphalt je ruský krimi a dramatický seriál z roku 2023, takže poměrně nový. Další info na ČSFD.

Má pouze jednu sérii a osm dílů po necelé jedné hodině, takže ani sledování nezabere moc času. Mě si ovšem získal hned svojí první epizodou a nejspíš bych se díval, i kdyby byl třikrát tak dlouhý, tohle tu zkrátka po pár minutách absolutně přestalo hrát roli.

V průběhu poznáváme stále více, jaký je život v Rusku v době, kdy už se začínal Sovětský svaz rozpadat, přičemž sledujeme více linií, ačkoli jednu hlavní.

Nikdo nemá moc peněz, na ulicích není bezpečno a znuděná mládež bez valných vizí do budoucna se shlukuje do pouličních gangů, kde se věkové rozmezí pohybuje od nějakých 10 do třeba 25 (odhaduju). V takovém gangu panují drsné poměry a hierarchie - nikdo včetně výše postavených není uchráněn před šikanou ze strany starších, fyzickému násilí a nikdo si nejde pro pořádnou ránu pěstí a vyražený zub daleko.

Proč by tedy někdo chtěl v podobném společenství být a skákat, jak starší pískají? Anžto ostatní členové neboli pacani poskytují takovému jedinci ochranu a podporu, zkrátka kdo nikam nepatří, toho může zmlátit kdokoli kdykoli pro cokoli, je-li členem nějakého gangu, tak si to násilníci dvakrát rozmyslí, protože by taky klidně mohli rozpoutat válku nebo skončit mnohonásobně hůř. Není úplně vyjímečné, když někdo v takovém boji přijde o život, dostat se jenom do nemocnice může být ještě šťastný osud.
Mezi pacany vyjma toho násilí a tvrdé výchovy jinak panují neuvěřitelně bratrské poměry, jednou (SPOILER) se třeba hlavnímu hrdinovi ztratila sestra, a když se to pacani dozvěděli, šli ji všichni hledat, dokud nenašli a nepřivedli ji domů. (KONEC SPOILERU)
I tak si ale tohle soužití nepředstavujte nijak růžově, světlých chvilek je spíš pomálu, jak to tak bývá.

Do takového gangu se dostane i náš hlavní hrdina a vlastně díky němu poznáme, jak to na ulici chodí. Najde si kamaráda, s pacany trénuje boj, krade, nechá se ostříhat, změní trochu šatník (finanční situace a dostupnost zboží moc v SSSR nedovolují), zhoršuje se ve škole, snaží se zvládnout nelehkou situaci doma, v partě a celkově dospívá v samostatného muže.
Samozřejmě by se to neobešlo bez komplikací třeba s policií a nějaké té romantické chvilky, přeslazenost tu však rozhodně nečekejte, seriál je dost surový a brutální.
Na konci pro mě bylo moc zajímavé porovnat kontrast situací na začátku prvního dílu a v závěru posledního, značný a zajímavý vývoj.

Mimo to se mi líbí soundtrack, ty ruský písničky s vibem osmdesátek / devadesátek jsou top. Málokdy si vyčítám, že jsem si na základce nevybral ruštinu, abych měl aspoň základy, ovšem tenhle seriál je ve mě dokázal spustit. :D

Co bych tak ještě řekl... Zkuste a uvidíte. Mě dokázal každý díl na začátku vtáhnout a minuty ubíhaly, ani jsem nevěděl jak. Každý ve mě zanechal takový mrazivý pocit krutosti světa, tak jsem se vždycky musel nějak vyklidnit nebo aspoň pomazlit s kocourem. Nechtěl, lump, ale musel to chvilku vydržet.

Nedělejte stejnou chybu jako já a nesnažte se porozumět ruštině s úrovní A0, protože je to přece taky slovanský jazyk a titulky od google překladače, ten seriál se dá najít i na některých našich "klasických" seriálových stránkách a tam už jsou v mnohem čitelnější podobě. S dabingem jsem nenašel, nejspíš není ani v AJ, ovšem i kdybyste náhodou, či nenáhodou našli, doporučuju zkusit ten originál. Dokonce můžete jako já zjistit, že něčemu rozumíte, minimálně "krásny" a "čemadan", kdo jste viděli Kolju.
Taky doporučuju se o něj neochudit.

A jednu hudební ukázku si nemůžu odpustit :))
https://youtu.be/CbbGV1JthRA?si=AwUZs0TFX8iJF3ZT

Koníčky

 Nevím, jak vy, ale já mám v dnešním přehlceném světě docela problém se rozhodnout, co udělat se svým volným časem. Návrhů by byly mraky, jenom který si vybrat? A do toho ne vždycky psychická pohoda vůbec dovolí něco dělat, i když mám dostatek prostoru, volného času a prostředky by se taky našly.

Někdy mě taky děsí představa, jak to bude vypadat za pár desítek let, co pak ti lidi budou dělat? Dost možná se většina jejich času (nebo i našeho) bude odehrávat v online prostředí a postupně si vytvoříme dva světy, až třeba splyneme s tím digitálním a ani nepoznáme, že jsme v něm... Teď jsem si nějak vzpomněl na Matrix.
Nebo se budeme naopak víc starat o náš reálný život, třeba přijde nějaký celoplošní black out a bude po srandě. Neříkám, za moderní technologie i dobu, ve které žiju, jsem rád, ale někdy bych ho přeci jen uvítal. Představte si, jak by pak lidi museli chodit ven a skutečně se s někým bavit... Šílené a nádherné.

Tomuhle tématu bych se taky rád někdy ještě pověnoval a přiblížit výsledky mojí nedávné snahy být víc v kontaktu s lidmi v realitě. Možná na to ale nedojde, protože píšu naprosto spontánně, takže vám sdělím aspoň závěr - když jsou "všichni ostatní" online a vy jste jediní, kdo hledá mimo síť, tak těžko najdete. Vážně málokdo je ochotný se bavit, ta uzavřenost před okolím je až děsivá.
Už se vracím k původnímu tématu.

V tom množství možností je těžké si něco vybrat, kor pak pokud i vás v průběhu života bavilo vícero věcí a chtěli byste se k něčemu vrátit, jenže k čemu?
Asi nejlepší rada, kterou jsem na tohle objevil, je přestat přemýšlet a just do it, jak se říká. V hlavách si můžeme danou činnost představit úplně jakkoli, jenže realita se může hodně lišit, tak i kvůli tomu.

Ani mně se nedaří přimět se něco dělat vždycky, spíš to většinou moc nejde a stejně skončím třeba na procházce / si jdu zaběhat, pak uklízím, kouknu na seriál a místo zkoušení přemýšlím dál, je to pohodlné a příjemné.
To první by se možná dalo označit v některých případech jako lenost, ale to druhé mě zaujalo.

Poslouchal jsem teď jeden podcast jménem Jako den a noc a tam se Maky s Míšou zmínily, že někdy rády "jenom tak jsou", užívají si přítomný okamžik, nejdou ven za nějakým účelem, zkrátka jsou a je jim dobře, užívají si ten pocit. No a mně došlo, že zažívám úplně to stejné a překvapilo mě, že ony to berou jako věc, která je naprosto v pořádku. Pak mi došlo, že ono to skutečně je naprosto v pořádku. Vždyť smysl života tkví (aspoň pro mě) v užívání si plynutí toho času, takže když si ho užívám i pouhým přemýšlením, ale jsem u toho šťastný, tak proč ne. Ve výsledku jde o ty pocity, nezáleží, co děláme.

Ovšem všeho moc škodí a někdy bych taky rád dělal něco trochu produktivnějšího, takže část problému vyřešena a část tu pořád je. Navíc je zásadní rozdíl mezi tím, jestli jenom přemýšlíme, protože nás to baví a rádi takto meditujeme a dumáme, nebo jestli chceme dělat něco jiného a ono to z nějakého důvodu nejde.
Právě ten druhý případ může být velice nepříjemný a mě postihuje často.

Jak s tím naložit, to se snažím zjistit už pěknou řádku let. Ne vždy pomůže to stejné a někdy taky nepomáhá nic, to už je pak potřeba jenom počkat, až to přejde, ale třeba vám bude některý z těchto tipů přínosný: jít se ven projít (obecně pohyb a změna prostředí - mozek dostane nové podněty, které nutně potřebuje ((jejich absence je častý důvod depresivních pocitů)) a rozproudí krev po těle, třeba běžecké endorfiny jsou dokonce známé), jakýkoli film, kniha nebo seriál (odvedení myšlenek a zasoustředění se na něco), úklid, jít se vykoupat (někdy umí hodně probrat), dát si něco dobrého, chvíli si psát s kamarádem, třeba, nebo ještě líp - někde se sejít, jakákoli akce venku, jakákoli aktivita s někým dalším...
Není to žádný světoborný objev, podobný rady najdete v každým druhým motivujícím článku, ale zopakovat si to nemůže uškodit.

Někdy se taky znova do něčeho pustím a během tohoto "dalšího pokusu" si najednou vzpomenu, proč jsem s tím vlastně přestal, to pak bývá někdy až vtipné.
S tím se pojí další tip - když vážně nevíte, zkuste si vzpomenout, co jste dělali jako mladší a vraťte se k tomu.
Jako děti na sebe nemáme tak velké nároky, tolik se neporovnáváme, nekritizujeme... Takže máme cestu k tomu, co nás skutečně láká a baví, rozhodně otevřenější a jasnější.

Tohle mi pomáhá docela často, prostě se k něčemu vrátit. Protože objevovat nové věci může být těžší, než se zdá, chybí takovéto nadšení. Získat se dá skoro odkudkoli, klidně i z filmu, kde vás něco zaujme (takhle jsem se dostal k šermu, jeden z mála kroužků, u kterého jsem opravdu vydržel), jenže přichází spíš nárazově, nepravidelně a nepředvídatelně. A většinou tehdy, když to nečekáte, žejo, tak je to pak těžký...
Koneckonců i tento blog jsem založil na základě mých předchozích zkušeností, při kterých jsem zjistil, jak mě sepisování těchhle blábolů a jejich následné publikování, může bavit.
Pořád jde spíš o něco jako "nevím, co dělat, nebo to nejde, tak zkusím datlovat", ale pořád dělám aspoň něco a to je lepší než nic. Taky si tím procvičuju mateřštinu a nějak využívám slovní zásobu, něco mi to přináší. Větší klid v duši je taky k nezaplacení.

Jo a abych nezapomněl, nemusíte dělat to, co vám jde. Jasně, je tam pak větší předpoklad, že vás to bude bavit, nicméně rozhodně to není pravidlo.
Někdy něco zkusit chceme, ve skrytu duše to uchováváme jako tajné přání a bojíme se, co by to třeba druzí řekli, tak to je přesně ta věc, kterou bychom se měli zaobírat. Opět ze zkušenosti můžu potvrdit, že i když podobné zájmy moc nevydrží (což u vás by klidně mohly), tak minimálně ty zážitky, sranda a zkušenosti za to rozhodně stojí.

A stejně tak naopak - pokud víte, že vám něco jde, tak to nutně dělat nemusíte. Já se třeba od mala věnoval kreslení, prvně obrázky pro rodiče, aby měli radost, to mi vydrželo poměrně dlouho, no a pak se mi do toho postupně chtělo čím dál tím míň, jak už jsem kreslil jenom pro sebe. Nebylo to ono. Postupně jsem prakticky přestal a omezil to na výjimečné chvíle, kdy se mi opravdu nějak chtělo, dárky pro ostatní nebo "zakázky".
Došlo mi, že část života jsem to dělal hlavně proto, že mě za to ostatní chválili a já měl pocit, že taky něco umím, za něco stojím. Jenže chyběla tomu ta radost... Pak jsem se taky dost divil, proč už se mi do toho nechce.

Asi umím kreslit docela dobře, vzali mě na uměleckou školu, kam jsem nakonec nešel, a i když mi všichni říkali, že bych tam jít měl, konečně jsem poslechl vlastní srdce, co mi radilo, že by mě to nebavilo. Neumím kreslit na povel a zadání, nikdy mě to nebavilo. Proto jsem taky ve škole trpěl skoro každou výtvarku, minimálně na druhým stupni určitě.

Zpětně si říkám, co bych asi dělal, kdybych svoje sebevědomí nezakládal na tomhle... Kdoví. Netrápím se tím, už ne, spíš jsem zvědavý.
Někdy se umět docela obstojně kreslit hodí, takže jsem za to vlastně rád. Jenom už nějak cítím, že to asi nebude hlavní směr, kterým se chci ubírat. Ale zase, kdo ví, co a jak bude.

To byl jenom příklad pro lepší pochopení, možná sami u sebe objevíte podobných několik.