Co je důležitější? Když nám nějaká činnost jde tak trochu sama od ruky, aniž bychom se museli extra snažit, anebo silné vnitřní emoce, které nás k ní pojí a my si užíváme proces nehledě na výsledek? Tuhle otázku včera nadhodila jedna moje kamarádka a chvíli jsme debatovali.
Pro mě byla odpověď hned od začátku jasná, i přesto mi nějak zůstává otázka v hlavě. Zarazilo mě spíš, jak si někdo může myslet něco jiného, protože proč by někdo (podotýkám ve svém volném čase, ne do školy nebo pro výdělek) dělal něco, co ho vlastně nebaví, jenom mu to jde?
Ono když nám něco jde, často to začne bavit, ovšem není to samozřejmě pravidlo.
Abych byl upřímný, nad tímhle jsem týdny, měsíce a roky zpátky uvažoval taky, obecně téma "co mám dělat v životě" je mi hodně blízké. Shodou okolností v případě mém i kamarádčině šlo o jednu a tutéž disciplínu - kreslení.
Mám dojem, že jsem o tom už něco psal v článku Koníčky, takže koho zajímá víc, může se mrknout.
Základní problém je asi takový: od mala se něčemu věnujete, druzí vás za to chválí, říkají, jak jste talentovaní a všechno je krásný. Avšak jednoho dne své denní aktivity směřujete trochu jinam (to většinou znamená škola), a tak se lidé okolo vás, kteří také kreslí, začnou posouvat víc než vy, a přestože byli původně bráni jako ti méně šikovní, najednou vás předběhnou.
Nejde o žádnou nespravedlnost osudu, jenom vás štve, že nějaká doména, která byla vaše a díky které jste se cítili aspoň trochu užitečně a vyjímečně najednou patří někomu jinému.
Najednou vyvstane otázka, co teď? Mám se kreslení dál věnovat, protože mi to jde a "získat" své místo zpátky, nebo se na to vykašlat, protože už se mi vlastně nechce tolik jako dřív a chybí tomu ta vášeň?
Tohle dilema mě seklo na docela dlouho a ještě se mnohokrát vrátilo. V současné chvíli už si v rámci něho připadám docela vyrovnaně a došel jsem k jednomu závěru - důležitější je prostě vášeň, protože když něco děláte jako koníčka, tedy pro radost a relax, jenže vás to nebaví, ztrácí tahle činnost význam. Alespoň pro mě.
Ovšemže mě někdy napadne, kde bych mohl být, kdybych od počátku vytrval, ale... už mě to nějak netrápí. Spíš jde o zvědavost než výčitky.
Někdy bych si hrozně rád prošel svoji vnitřní Půlnoční knihovnu (btw odkaz na naprosto geniální knížku, maximálně doporučuji).
Nicméně byly doby, kdy jsem se tím trápil hodně, přišlo mi, že promrhávám svůj talent, který je přece vzácný a byla by škoda nechat ho ležet ladem. Byla by škoda. A to přesně v čem? Že bych si neměl na čem masírovat ego a stavět sebevědomí? Že bych neměl nic, čím bych druhým ukázal, jak jsem dobrý a lepší než oni? Vlastně ano, přesně tohle byly moje motivace a to zjištění přišlo jako facka, kterou jsem nutně potřeboval.
Od té doby už se snažím opravdu soustředit na jiné aspekty a klást si spíš otázky typu baví / nebaví než jde / nejde či má smysl / nemá. On ten smysl totiž přichází sám od sebe, když nás to baví, jsem zjistil. :)
Netvrdím, že se ke kreslení už nikdy nevrátím, jenom se do něho odmítám nutit nebo obecně věnovat tolik času a úsilí něčemu, co mě vlastně netěší. Alespoň prozatím, situace se může velice rychle změnit, inspirace a chuť mají tendenci přicházet náhle a nečekaně...
Takže co si z toho vzít? Vlastně co chcete. Jenom předávám moudro, že soustředit se spíš na výsledky než vlastní pocity se mně osobně prakticky nikdy nevyplatilo. Někdy se hodně bojíme, co se stane když... *doplňte*, chceme se tomu za každou cenu vyhnout, přecházíme až do paniky, jenže tomu stejnak neunikneme a tímhle přístupem si danou věc spíš víc přivoláme. A nakonec zjistíme, že vlastně nebyla tak hrozná, jak jsme se obávali a náš strach byl z velké části zbytečným. Nejhorší bývá právě on.
Žádné komentáře:
Okomentovat