Koníčky

 Nevím, jak vy, ale já mám v dnešním přehlceném světě docela problém se rozhodnout, co udělat se svým volným časem. Návrhů by byly mraky, jenom který si vybrat? A do toho ne vždycky psychická pohoda vůbec dovolí něco dělat, i když mám dostatek prostoru, volného času a prostředky by se taky našly.

Někdy mě taky děsí představa, jak to bude vypadat za pár desítek let, co pak ti lidi budou dělat? Dost možná se většina jejich času (nebo i našeho) bude odehrávat v online prostředí a postupně si vytvoříme dva světy, až třeba splyneme s tím digitálním a ani nepoznáme, že jsme v něm... Teď jsem si nějak vzpomněl na Matrix.
Nebo se budeme naopak víc starat o náš reálný život, třeba přijde nějaký celoplošní black out a bude po srandě. Neříkám, za moderní technologie i dobu, ve které žiju, jsem rád, ale někdy bych ho přeci jen uvítal. Představte si, jak by pak lidi museli chodit ven a skutečně se s někým bavit... Šílené a nádherné.

Tomuhle tématu bych se taky rád někdy ještě pověnoval a přiblížit výsledky mojí nedávné snahy být víc v kontaktu s lidmi v realitě. Možná na to ale nedojde, protože píšu naprosto spontánně, takže vám sdělím aspoň závěr - když jsou "všichni ostatní" online a vy jste jediní, kdo hledá mimo síť, tak těžko najdete. Vážně málokdo je ochotný se bavit, ta uzavřenost před okolím je až děsivá.
Už se vracím k původnímu tématu.

V tom množství možností je těžké si něco vybrat, kor pak pokud i vás v průběhu života bavilo vícero věcí a chtěli byste se k něčemu vrátit, jenže k čemu?
Asi nejlepší rada, kterou jsem na tohle objevil, je přestat přemýšlet a just do it, jak se říká. V hlavách si můžeme danou činnost představit úplně jakkoli, jenže realita se může hodně lišit, tak i kvůli tomu.

Ani mně se nedaří přimět se něco dělat vždycky, spíš to většinou moc nejde a stejně skončím třeba na procházce / si jdu zaběhat, pak uklízím, kouknu na seriál a místo zkoušení přemýšlím dál, je to pohodlné a příjemné.
To první by se možná dalo označit v některých případech jako lenost, ale to druhé mě zaujalo.

Poslouchal jsem teď jeden podcast jménem Jako den a noc a tam se Maky s Míšou zmínily, že někdy rády "jenom tak jsou", užívají si přítomný okamžik, nejdou ven za nějakým účelem, zkrátka jsou a je jim dobře, užívají si ten pocit. No a mně došlo, že zažívám úplně to stejné a překvapilo mě, že ony to berou jako věc, která je naprosto v pořádku. Pak mi došlo, že ono to skutečně je naprosto v pořádku. Vždyť smysl života tkví (aspoň pro mě) v užívání si plynutí toho času, takže když si ho užívám i pouhým přemýšlením, ale jsem u toho šťastný, tak proč ne. Ve výsledku jde o ty pocity, nezáleží, co děláme.

Ovšem všeho moc škodí a někdy bych taky rád dělal něco trochu produktivnějšího, takže část problému vyřešena a část tu pořád je. Navíc je zásadní rozdíl mezi tím, jestli jenom přemýšlíme, protože nás to baví a rádi takto meditujeme a dumáme, nebo jestli chceme dělat něco jiného a ono to z nějakého důvodu nejde.
Právě ten druhý případ může být velice nepříjemný a mě postihuje často.

Jak s tím naložit, to se snažím zjistit už pěknou řádku let. Ne vždy pomůže to stejné a někdy taky nepomáhá nic, to už je pak potřeba jenom počkat, až to přejde, ale třeba vám bude některý z těchto tipů přínosný: jít se ven projít (obecně pohyb a změna prostředí - mozek dostane nové podněty, které nutně potřebuje ((jejich absence je častý důvod depresivních pocitů)) a rozproudí krev po těle, třeba běžecké endorfiny jsou dokonce známé), jakýkoli film, kniha nebo seriál (odvedení myšlenek a zasoustředění se na něco), úklid, jít se vykoupat (někdy umí hodně probrat), dát si něco dobrého, chvíli si psát s kamarádem, třeba, nebo ještě líp - někde se sejít, jakákoli akce venku, jakákoli aktivita s někým dalším...
Není to žádný světoborný objev, podobný rady najdete v každým druhým motivujícím článku, ale zopakovat si to nemůže uškodit.

Někdy se taky znova do něčeho pustím a během tohoto "dalšího pokusu" si najednou vzpomenu, proč jsem s tím vlastně přestal, to pak bývá někdy až vtipné.
S tím se pojí další tip - když vážně nevíte, zkuste si vzpomenout, co jste dělali jako mladší a vraťte se k tomu.
Jako děti na sebe nemáme tak velké nároky, tolik se neporovnáváme, nekritizujeme... Takže máme cestu k tomu, co nás skutečně láká a baví, rozhodně otevřenější a jasnější.

Tohle mi pomáhá docela často, prostě se k něčemu vrátit. Protože objevovat nové věci může být těžší, než se zdá, chybí takovéto nadšení. Získat se dá skoro odkudkoli, klidně i z filmu, kde vás něco zaujme (takhle jsem se dostal k šermu, jeden z mála kroužků, u kterého jsem opravdu vydržel), jenže přichází spíš nárazově, nepravidelně a nepředvídatelně. A většinou tehdy, když to nečekáte, žejo, tak je to pak těžký...
Koneckonců i tento blog jsem založil na základě mých předchozích zkušeností, při kterých jsem zjistil, jak mě sepisování těchhle blábolů a jejich následné publikování, může bavit.
Pořád jde spíš o něco jako "nevím, co dělat, nebo to nejde, tak zkusím datlovat", ale pořád dělám aspoň něco a to je lepší než nic. Taky si tím procvičuju mateřštinu a nějak využívám slovní zásobu, něco mi to přináší. Větší klid v duši je taky k nezaplacení.

Jo a abych nezapomněl, nemusíte dělat to, co vám jde. Jasně, je tam pak větší předpoklad, že vás to bude bavit, nicméně rozhodně to není pravidlo.
Někdy něco zkusit chceme, ve skrytu duše to uchováváme jako tajné přání a bojíme se, co by to třeba druzí řekli, tak to je přesně ta věc, kterou bychom se měli zaobírat. Opět ze zkušenosti můžu potvrdit, že i když podobné zájmy moc nevydrží (což u vás by klidně mohly), tak minimálně ty zážitky, sranda a zkušenosti za to rozhodně stojí.

A stejně tak naopak - pokud víte, že vám něco jde, tak to nutně dělat nemusíte. Já se třeba od mala věnoval kreslení, prvně obrázky pro rodiče, aby měli radost, to mi vydrželo poměrně dlouho, no a pak se mi do toho postupně chtělo čím dál tím míň, jak už jsem kreslil jenom pro sebe. Nebylo to ono. Postupně jsem prakticky přestal a omezil to na výjimečné chvíle, kdy se mi opravdu nějak chtělo, dárky pro ostatní nebo "zakázky".
Došlo mi, že část života jsem to dělal hlavně proto, že mě za to ostatní chválili a já měl pocit, že taky něco umím, za něco stojím. Jenže chyběla tomu ta radost... Pak jsem se taky dost divil, proč už se mi do toho nechce.

Asi umím kreslit docela dobře, vzali mě na uměleckou školu, kam jsem nakonec nešel, a i když mi všichni říkali, že bych tam jít měl, konečně jsem poslechl vlastní srdce, co mi radilo, že by mě to nebavilo. Neumím kreslit na povel a zadání, nikdy mě to nebavilo. Proto jsem taky ve škole trpěl skoro každou výtvarku, minimálně na druhým stupni určitě.

Zpětně si říkám, co bych asi dělal, kdybych svoje sebevědomí nezakládal na tomhle... Kdoví. Netrápím se tím, už ne, spíš jsem zvědavý.
Někdy se umět docela obstojně kreslit hodí, takže jsem za to vlastně rád. Jenom už nějak cítím, že to asi nebude hlavní směr, kterým se chci ubírat. Ale zase, kdo ví, co a jak bude.

To byl jenom příklad pro lepší pochopení, možná sami u sebe objevíte podobných několik.