Hledání pokračuje

 Ani vlastně nevím, proč se sem vracím, nejspíš mám za sebou další větší životní odbočku a přicházím s pár novými věcmi. Je to trochu pocit, jako vrátit se domů.

Během té doby jsem dělal mnohé, ponejvíc asi psal textové RPG, což je jeden z hlavních důvodů, proč mi pak nezbývá chuť, kapacita a vlastně ani potřeba psát cokoli jiného.
Mohu doporučit, skvělý koníček, jenom pozor, ať se pak neprobudíte s tím, že nemáte co psát, kvůli čemuž chytáte absťák... A nee, vůbec nemluvím z vlastní zkušenosti. :)

Upřímně, nemyslím, že by tohle někdo skutečně četl (a pokud ano, výrazně jste předčili moje očekávání), spíš to beru jako takovou osobně-neosobní zpověď, která má šanci, že by se mohla dostat pod pazoury i někoho jiného, než je moje budoucí já či potenciální děti příbuzných šmejdící ve skříních na návštěvě. Takový malý trénink vystoupení z komfortní zóny a snaha se otevřít.

Po nejedné konzultaci s jednou inteligentní formou neživota jsem došel k závěru, že bych se rád vrátil k nějaké tvorbě, dokonce by mi to prospělo. Bude to zahrnovat i pravidelnější příspěvky sem? Možná taky, uvidíme.
Jak již napovídá název článku, hledání pokračuje, a přesně tak tomu je. Vnímám, že jsem se dost pohnul, a stejně zůstávám někde hodně na začátku, jako bych musel projít mnohem hlubší cestu, méně schůdnou než ostatní, a přitom ušel stejnou, ne-li občas menší vzdálenost na čistě délku. A co je nejlepší, do této intenzity se asi pouštím tak nějak sám od sebe, dobrovolně. No, stejně, někdo mi ji musel ukázat, někdo zařídil, že se mi právě tohle bude líbit, takže nejde o čistý masochismus, někdo další z toho má nejspíš zábavu taky. Někdy se mi líbí představa, že jsme pro nějaké jiné bytosti něco jako postavičky ve hře The Sims.

Začínám pochybovat, že má člověk vůbec šanci se někdy skutečně najít, spíš jako by to bylo o neustálém hledání a zkoušení. Nejspíš.
Tak snad aspoň v této oblasti najdu cestu, na které se mi bude dobře existovat.
A vy rovněž.

Osamělost

 Jsme nejpropojenější za dobu celé naší historie, a i přesto jsme sami. Oddělení. Nebo se tak minimálně cítíme. Až příliš často.

Pozor, je rozdíl mezi osamělostí a pouze kolem sebe fyzicky nemít moc lidí, protože i jedinci neustále někým obklopeni se tak mohou cítit. Jde o takové to vnitřní hluboké spojení s nějakým kamarádem nebo partnerem, v mladším věku nám mohou stačit jenom rodiče, ovšem i tak se potřeba kamarádů objevuje brzy.

Já osobně jsem třeba dlouho nikoho dalšího nepotřeboval, bylo mi samotnému dobře, jenže časem přišly v životě různé změny a s nimi se dostavil jakýsi pocit prázdnoty vyvolaný tím, že nemám, co dělat, s kým. Protože jít na nějakou akci a nemít se s kým bavit, je často na prd.

Abychom byli šťastní, náš mozek spokojený, tak potřebujeme nové podněty a interakci s někým dalším. Do jisté míry si můžeme vystačit se samomluvou a ano, ta může být dobrou simulací, jenže stále jde o předstírání sociálního kontaktu a spíš nám ten opravdový jenom nahrazuje.

Proč se teda s druhými lidmi nebavíme? Já vlastně nevím. Někdy mě ostatní rozčilují nehledě na pohlaví, věk a (ne)rodinnou příslušnost, tak pak chci být prostě sám, jenže mimo to vážně nevím. Když už si s někým sednu, rozumíme si, což není úplně časté, ale sem tam se povede, tak ve skutečnosti nerozumím tomu, proč se dotyčný nechce vídat.
Nebo i obyčejný pokec - dáte se do řeči s někým cizím, trochu se seznámíte, vše je fajn, jenomže pak už se nikdy neozve, i přestože vám velice ochotně dal na sebe kontakt.
Nebo sedíte v šalině, na zastávce, v čekárně, kdekoli, no a s kýmkoli zkusíte zahájit konverzaci, tváří se druhý, jako byste do něj měli každou chvíli zabodnout injekční stříkačku, nadopovat a odtáhnout do černé dodávky někde za rožkem.

Proč tomu tak je? Jednu teorii bych měl.
Jednak je dneska méně bezpečno. Komunismus tímto rozhodně neobhajuji, nicméně musíme jim uznat fakt, že po roce 1989 tu vzrostla kriminalita. Koho z nás narozených po revoluci (a možná i před) maminky nevarovaly, aby nevěřili cizím lidem, nebrali si od nich bonbony a v žádném případě nenastupovali do cizích aut?
Menší vsuvka: Kvůli těmhle varováním se bojím s lidmi do auta nasedat i teď, dokonce když jsou to třeba známí. Tohle varování se vždycky rozsvítí jak červená kontrolka a mám dost nepříjemnej pocit. :D

A jednak máme takovou věc, díky které vlastně můžete číst tahle slova, aneb INTERNETY.
Díky nim můžeme zůstat v kontaktu s někým, kdo bydlí třeba na druhé straně Zeměkoule, ovšem kvůli tomu se zároveň nebavíme se sousedem. Docela smutný, nemyslíte?

Nechci znít úplně jako děda, co nenávidí veškeré moderní technologie, protože to tak vůbec není (ehm, jistě...), jenže zkuste se zamyslet sami, co byste dělali, kdybychom najednou neměli data ani wi-fi k dispozici? Takový apokalyptický black out, dejme tomu. Co potom celý den?
Nevím, jak vy, ale já bych pravděpodobně šel někam ven a začal se s někým bavit. A TO JE PRÁVĚ TO, O ČEM MLUVÍM.

Takže co z toho plyne? Asi to, abyste se nebáli někoho oslovit, když se bavit chcete a na oplátku abyste někoho druhýho neposlali hned do prdele, když se o to pokusí s vámi. Samozřejmě pokud bude dotyčný působit jako drogový dealer / alkoholik / doplňte hned na první dobrou, tak se s ním bavit nemusíte, jenom by bylo fajn neukončovat předčasně takový rozhovory jenom z principu. Ano, z principu, jak jinak mi vysvětlíte, že jsou dneska všichni děsně sami, terapeuti to poslouchaj u možná víc jak každýho druhýho klienta, a i přesto je tak těžký narazit na někoho, kdo by se bavit opravdu chtěl?

No a pokud jste v podobně zoufalý situaci jako já a nedaří se vám kamarády někam vytáhnout, nebo skutečně nemají čas, tak ještě můžete zkusit svoji rodinu. Zdá se to možná blbý, ale nemusí být. Pokud nemáte vyloženě napjaté vztahy, budou rodiče / prarodiče / praprarodiče / nevímkdo rádi, když je navštívíte. Někomu stačí jenom vylézt z pokoje, pro někoho by to byla cesta do jinýho města, to už je fuk. Prostě tuhle variantu taky můžete zvážit, někdy jsou rodinné vztahy lepší než samota.
Když už nic jinýho, aspoň si připomenete, jak je vám v soukromí se sebou dobře a druzí vás vlastně štvou, to taky není na škodu.

Ještě můžete zkusit napsat mně, třeba si sedneme, pokecáme a bude to fajn. Nejsnáz dostupný jsem v současné době asi na discordu, kontakt v pravém menu.
Jo a nepodceňujte sílu facebookových skupin a chatů, třeba když máte nějakého koníčka (od hudby přes okultismus až po akvaristiku), můžete si tam poměrně snadno někoho na diskusi najít a kolikrát se z toho pak rozvine přátelství.
A ne, fakt si nemyslím, že když si s váma někdo půl roku píše o ichtyologii, přičemž nechtěl ani poslat fotku a setkání by schválil leda na veřejným místě, že by šlo o úchyla. V síti jsem taky viděl, ale ani tam neměli predátoři takovou trpělivost. Navíc podobný individua by po sobě spíš nechtěli nechávat tak výraznou internetovou stopu, kor kdyby měli na profilu i fotky, osobní informace atd.
Jasně, riziko je vždycky, jen právě ten koníček může být krásný filtr. Pro úchyly bude asi pořád výhodnější ta klasická seznamka.
To ovšem neznamená, že byste tam nemohli narazit na zvláštní lidi, pozor, to už je úplně jiná kategorie. :D
Pořád tu berme FB jako takové místo poslední záchrany, kdy už se irl fakt nedaří, nebo máte nepřekonatelnou sociální úzkost, třeba.

No, snad to k něčemu bylo. A pamatujte, máte kolem sebe nejspíš mnohem víc potenciálních kamarádů, než si myslíte, stačí jenom nevěnovat tolik pozornosti mobilu a netvářit se jako vrah.

Vášeň vs talent

 Co je důležitější? Když nám nějaká činnost jde tak trochu sama od ruky, aniž bychom se museli extra snažit, anebo silné vnitřní emoce, které nás k ní pojí a my si užíváme proces nehledě na výsledek? Tuhle otázku včera nadhodila jedna moje kamarádka a chvíli jsme debatovali.

Pro mě byla odpověď hned od začátku jasná, i přesto mi nějak zůstává otázka v hlavě. Zarazilo mě spíš, jak si někdo může myslet něco jiného, protože proč by někdo (podotýkám ve svém volném čase, ne do školy nebo pro výdělek) dělal něco, co ho vlastně nebaví, jenom mu to jde?
Ono když nám něco jde, často to začne bavit, ovšem není to samozřejmě pravidlo.

Abych byl upřímný, nad tímhle jsem týdny, měsíce a roky zpátky uvažoval taky, obecně téma "co mám dělat v životě" je mi hodně blízké. Shodou okolností v případě mém i kamarádčině šlo o jednu a tutéž disciplínu - kreslení.
Mám dojem, že jsem o tom už něco psal v článku Koníčky, takže koho zajímá víc, může se mrknout.

Základní problém je asi takový: od mala se něčemu věnujete, druzí vás za to chválí, říkají, jak jste talentovaní a všechno je krásný. Avšak jednoho dne své denní aktivity směřujete trochu jinam (to většinou znamená škola), a tak se lidé okolo vás, kteří také kreslí, začnou posouvat víc než vy, a přestože byli původně bráni jako ti méně šikovní, najednou vás předběhnou.
Nejde o žádnou nespravedlnost osudu, jenom vás štve, že nějaká doména, která byla vaše a díky které jste se cítili aspoň trochu užitečně a vyjímečně najednou patří někomu jinému.
Najednou vyvstane otázka, co teď? Mám se kreslení dál věnovat, protože mi to jde a "získat" své místo zpátky, nebo se na to vykašlat, protože už se mi vlastně nechce tolik jako dřív a chybí tomu ta vášeň?

Tohle dilema mě seklo na docela dlouho a ještě se mnohokrát vrátilo. V současné chvíli už si v rámci něho připadám docela vyrovnaně a došel jsem k jednomu závěru - důležitější je prostě vášeň, protože když něco děláte jako koníčka, tedy pro radost a relax, jenže vás to nebaví, ztrácí tahle činnost význam. Alespoň pro mě.

Ovšemže mě někdy napadne, kde bych mohl být, kdybych od počátku vytrval, ale... už mě to nějak netrápí. Spíš jde o zvědavost než výčitky.
Někdy bych si hrozně rád prošel svoji vnitřní Půlnoční knihovnu (btw odkaz na naprosto geniální knížku, maximálně doporučuji).

Nicméně byly doby, kdy jsem se tím trápil hodně, přišlo mi, že promrhávám svůj talent, který je přece vzácný a byla by škoda nechat ho ležet ladem. Byla by škoda. A to přesně v čem? Že bych si neměl na čem masírovat ego a stavět sebevědomí? Že bych neměl nic, čím bych druhým ukázal, jak jsem dobrý a lepší než oni? Vlastně ano, přesně tohle byly moje motivace a to zjištění přišlo jako facka, kterou jsem nutně potřeboval.

Od té doby už se snažím opravdu soustředit na jiné aspekty a klást si spíš otázky typu baví / nebaví než jde / nejde či má smysl / nemá. On ten smysl totiž přichází sám od sebe, když nás to baví, jsem zjistil. :)

Netvrdím, že se ke kreslení už nikdy nevrátím, jenom se do něho odmítám nutit nebo obecně věnovat tolik času a úsilí něčemu, co mě vlastně netěší. Alespoň prozatím, situace se může velice rychle změnit, inspirace a chuť mají tendenci přicházet náhle a nečekaně...

Takže co si z toho vzít? Vlastně co chcete. Jenom předávám moudro, že soustředit se spíš na výsledky než vlastní pocity se mně osobně prakticky nikdy nevyplatilo. Někdy se hodně bojíme, co se stane když... *doplňte*, chceme se tomu za každou cenu vyhnout, přecházíme až do paniky, jenže tomu stejnak neunikneme a tímhle přístupem si danou věc spíš víc přivoláme. A nakonec zjistíme, že vlastně nebyla tak hrozná, jak jsme se obávali a náš strach byl z velké části zbytečným. Nejhorší bývá právě on.

Slovo pacana

 Opět typ seriálu, ke kterému bych se já sám nejspíš nedostal, ale díky jednomu kamarádovi (tímto zdravím, Karle, jestli to náhodou čteš) se tak stalo.

Слово пацана nebo taky The Boy's Word: Blood on the Asphalt je ruský krimi a dramatický seriál z roku 2023, takže poměrně nový. Další info na ČSFD.

Má pouze jednu sérii a osm dílů po necelé jedné hodině, takže ani sledování nezabere moc času. Mě si ovšem získal hned svojí první epizodou a nejspíš bych se díval, i kdyby byl třikrát tak dlouhý, tohle tu zkrátka po pár minutách absolutně přestalo hrát roli.

V průběhu poznáváme stále více, jaký je život v Rusku v době, kdy už se začínal Sovětský svaz rozpadat, přičemž sledujeme více linií, ačkoli jednu hlavní.

Nikdo nemá moc peněz, na ulicích není bezpečno a znuděná mládež bez valných vizí do budoucna se shlukuje do pouličních gangů, kde se věkové rozmezí pohybuje od nějakých 10 do třeba 25 (odhaduju). V takovém gangu panují drsné poměry a hierarchie - nikdo včetně výše postavených není uchráněn před šikanou ze strany starších, fyzickému násilí a nikdo si nejde pro pořádnou ránu pěstí a vyražený zub daleko.

Proč by tedy někdo chtěl v podobném společenství být a skákat, jak starší pískají? Anžto ostatní členové neboli pacani poskytují takovému jedinci ochranu a podporu, zkrátka kdo nikam nepatří, toho může zmlátit kdokoli kdykoli pro cokoli, je-li členem nějakého gangu, tak si to násilníci dvakrát rozmyslí, protože by taky klidně mohli rozpoutat válku nebo skončit mnohonásobně hůř. Není úplně vyjímečné, když někdo v takovém boji přijde o život, dostat se jenom do nemocnice může být ještě šťastný osud.
Mezi pacany vyjma toho násilí a tvrdé výchovy jinak panují neuvěřitelně bratrské poměry, jednou (SPOILER) se třeba hlavnímu hrdinovi ztratila sestra, a když se to pacani dozvěděli, šli ji všichni hledat, dokud nenašli a nepřivedli ji domů. (KONEC SPOILERU)
I tak si ale tohle soužití nepředstavujte nijak růžově, světlých chvilek je spíš pomálu, jak to tak bývá.

Do takového gangu se dostane i náš hlavní hrdina a vlastně díky němu poznáme, jak to na ulici chodí. Najde si kamaráda, s pacany trénuje boj, krade, nechá se ostříhat, změní trochu šatník (finanční situace a dostupnost zboží moc v SSSR nedovolují), zhoršuje se ve škole, snaží se zvládnout nelehkou situaci doma, v partě a celkově dospívá v samostatného muže.
Samozřejmě by se to neobešlo bez komplikací třeba s policií a nějaké té romantické chvilky, přeslazenost tu však rozhodně nečekejte, seriál je dost surový a brutální.
Na konci pro mě bylo moc zajímavé porovnat kontrast situací na začátku prvního dílu a v závěru posledního, značný a zajímavý vývoj.

Mimo to se mi líbí soundtrack, ty ruský písničky s vibem osmdesátek / devadesátek jsou top. Málokdy si vyčítám, že jsem si na základce nevybral ruštinu, abych měl aspoň základy, ovšem tenhle seriál je ve mě dokázal spustit. :D

Co bych tak ještě řekl... Zkuste a uvidíte. Mě dokázal každý díl na začátku vtáhnout a minuty ubíhaly, ani jsem nevěděl jak. Každý ve mě zanechal takový mrazivý pocit krutosti světa, tak jsem se vždycky musel nějak vyklidnit nebo aspoň pomazlit s kocourem. Nechtěl, lump, ale musel to chvilku vydržet.

Nedělejte stejnou chybu jako já a nesnažte se porozumět ruštině s úrovní A0, protože je to přece taky slovanský jazyk a titulky od google překladače, ten seriál se dá najít i na některých našich "klasických" seriálových stránkách a tam už jsou v mnohem čitelnější podobě. S dabingem jsem nenašel, nejspíš není ani v AJ, ovšem i kdybyste náhodou, či nenáhodou našli, doporučuju zkusit ten originál. Dokonce můžete jako já zjistit, že něčemu rozumíte, minimálně "krásny" a "čemadan", kdo jste viděli Kolju.
Taky doporučuju se o něj neochudit.

A jednu hudební ukázku si nemůžu odpustit :))
https://youtu.be/CbbGV1JthRA?si=AwUZs0TFX8iJF3ZT