Nádech

 Ku podivu jsem stále naživu. Možná sem budu psát vždy jen dva měsíce v roce, ale i kdyby, stálo by to za to. Navíc když už jsem si konečně vytvořil takovou podobu blogu, se kterou jsem dlouhodobě víceméně spokojený. A stejně se někdy objevuje pokušení vrátit se k programování a vytvořit si vlastní od základů. Někdy se k tomu třeba dostanu.

Hlavní důvod, proč se ozývám, je zkrátka potřeba vyjádření. Sice jsem nejspíš jediný čtenář, nebo rodina v případě nějaké nehody... I přesto však z gesta nevyprchává jistý symbolický význam.

Nadechl jsem se. Poprvé za dlouhou dobu. Svobodně a bez výčitek.
Je to jako zcela nový svět, který tu vlastně celou dobu byl a já na něj dočista zapomněl. Znovuzrození.

Dlouho byly mými řídicími jednotkami tlak na výkon a očekávání od sebe samého. Jenže proč? Snad šlo o přirozenou reakci v rámci adaptace na prostředí, tehdy účinnou, dnes devastující.
Ani jsem si nepamatoval, že poslední příspěvek je starý pouhých sedm měsíců, odhadl bych to klidně na víc. Ponořil jsem se totiž moc hluboko a málem se nedostal zpět nad hladinu.

Nejspíš není všem útrapám konec, dokonce i ten Buddha po svém probuzení ještě zakusil bolestivou úplavici, na kterou pak zemřel, nicméně možná se mi konečně podařilo prolomit jednu příšerně odolnou a otravnou hradbu. Uvidíme.

Stalo se toho opět moc a není mým cílem tu všechno popisovat, spíš jen předat poselství těm, kteří tápou podobně jako já. Třeba vám tím zkrátím jinak náročnou cestu.

V naší společnosti existuje cosi jako ideál člověka - úspěšný, vzdělaný s titulem, dobrou prací (což znamená společensky uznávanou a oplývající nadprůměrným platem), která ho současně naplňuje, protože není důvod k opaku, k tomu sportuje, má rodinu, koníčky... Zkrátka skvělý time manager. Jenže všechny tyhle obrazy jsou velmi specifické a ne pro každého. Hodnota je subjektivní a vězí v různých věcech, zdaleka je klasickém západním výkonu. Ani ten vysokoškolský systém není pro každého, byť jedinec může disponovat klidně nadprůměrným intelektem.

Zkrátka se tím nenechte strhnout. Třeba řešíte naprosto odlišné problémy a tohle je pro vás naprosto samozřejmé. Anebo si myslíte, že je, přičemž během čtení ve vás v hloubi cosi zarezonovalo a nyní myšlenku držíte v koutku hlavy, protože tušíte, že pustit ji by byla škoda. Třeba podobná slova právě potřebujete, abyste přijali sami sebe a uznali, že jste také hodnotný člověk, osoba, která si zaslouží uznání za to, jaká je. Protože s největší pravděpodobností jste.

Stačí opravdu málo, aby se dítě stalo tím, kdo má napravit rodinnou vinu či pocit selhání. A pak se to s ním táhne. Rodiče nejsou zdaleka jediní, kteří na něj přelévají svůj vliv a pohled na svět. Právě tenhle zdánlivě nevinný rozhovor v jeho přítomnosti může být klíčovým bodem, jenž ho bude provázet ještě mnoho dekád. A pak se bude spolu s terapeutem snažit přijít na to, kde se onen pocit nedostatečnosti vzal.

Možná všichni potřebujeme podobné vnitřní zátěže, možná bez nich zkrátka neumíme fungovat. A i kdyby nebylo nic, z čeho by se daly vytvořit, vznikly by samovolně jinde. Jako stín, který musí existovat, abychom rozeznali světlo.