Koníčky

 Nevím, jak vy, ale já mám v dnešním přehlceném světě docela problém se rozhodnout, co udělat se svým volným časem. Návrhů by byly mraky, jenom který si vybrat? A do toho ne vždycky psychická pohoda vůbec dovolí něco dělat, i když mám dostatek prostoru, volného času a prostředky by se taky našly.

Někdy mě taky děsí představa, jak to bude vypadat za pár desítek let, co pak ti lidi budou dělat? Dost možná se většina jejich času (nebo i našeho) bude odehrávat v online prostředí a postupně si vytvoříme dva světy, až třeba splyneme s tím digitálním a ani nepoznáme, že jsme v něm... Teď jsem si nějak vzpomněl na Matrix.
Nebo se budeme naopak víc starat o náš reálný život, třeba přijde nějaký celoplošní black out a bude po srandě. Neříkám, za moderní technologie i dobu, ve které žiju, jsem rád, ale někdy bych ho přeci jen uvítal. Představte si, jak by pak lidi museli chodit ven a skutečně se s někým bavit... Šílené a nádherné.

Tomuhle tématu bych se taky rád někdy ještě pověnoval a přiblížit výsledky mojí nedávné snahy být víc v kontaktu s lidmi v realitě. Možná na to ale nedojde, protože píšu naprosto spontánně, takže vám sdělím aspoň závěr - když jsou "všichni ostatní" online a vy jste jediní, kdo hledá mimo síť, tak těžko najdete. Vážně málokdo je ochotný se bavit, ta uzavřenost před okolím je až děsivá.
Už se vracím k původnímu tématu.

V tom množství možností je těžké si něco vybrat, kor pak pokud i vás v průběhu života bavilo vícero věcí a chtěli byste se k něčemu vrátit, jenže k čemu?
Asi nejlepší rada, kterou jsem na tohle objevil, je přestat přemýšlet a just do it, jak se říká. V hlavách si můžeme danou činnost představit úplně jakkoli, jenže realita se může hodně lišit, tak i kvůli tomu.

Ani mně se nedaří přimět se něco dělat vždycky, spíš to většinou moc nejde a stejně skončím třeba na procházce / si jdu zaběhat, pak uklízím, kouknu na seriál a místo zkoušení přemýšlím dál, je to pohodlné a příjemné.
To první by se možná dalo označit v některých případech jako lenost, ale to druhé mě zaujalo.

Poslouchal jsem teď jeden podcast jménem Jako den a noc a tam se Maky s Míšou zmínily, že někdy rády "jenom tak jsou", užívají si přítomný okamžik, nejdou ven za nějakým účelem, zkrátka jsou a je jim dobře, užívají si ten pocit. No a mně došlo, že zažívám úplně to stejné a překvapilo mě, že ony to berou jako věc, která je naprosto v pořádku. Pak mi došlo, že ono to skutečně je naprosto v pořádku. Vždyť smysl života tkví (aspoň pro mě) v užívání si plynutí toho času, takže když si ho užívám i pouhým přemýšlením, ale jsem u toho šťastný, tak proč ne. Ve výsledku jde o ty pocity, nezáleží, co děláme.

Ovšem všeho moc škodí a někdy bych taky rád dělal něco trochu produktivnějšího, takže část problému vyřešena a část tu pořád je. Navíc je zásadní rozdíl mezi tím, jestli jenom přemýšlíme, protože nás to baví a rádi takto meditujeme a dumáme, nebo jestli chceme dělat něco jiného a ono to z nějakého důvodu nejde.
Právě ten druhý případ může být velice nepříjemný a mě postihuje často.

Jak s tím naložit, to se snažím zjistit už pěknou řádku let. Ne vždy pomůže to stejné a někdy taky nepomáhá nic, to už je pak potřeba jenom počkat, až to přejde, ale třeba vám bude některý z těchto tipů přínosný: jít se ven projít (obecně pohyb a změna prostředí - mozek dostane nové podněty, které nutně potřebuje ((jejich absence je častý důvod depresivních pocitů)) a rozproudí krev po těle, třeba běžecké endorfiny jsou dokonce známé), jakýkoli film, kniha nebo seriál (odvedení myšlenek a zasoustředění se na něco), úklid, jít se vykoupat (někdy umí hodně probrat), dát si něco dobrého, chvíli si psát s kamarádem, třeba, nebo ještě líp - někde se sejít, jakákoli akce venku, jakákoli aktivita s někým dalším...
Není to žádný světoborný objev, podobný rady najdete v každým druhým motivujícím článku, ale zopakovat si to nemůže uškodit.

Někdy se taky znova do něčeho pustím a během tohoto "dalšího pokusu" si najednou vzpomenu, proč jsem s tím vlastně přestal, to pak bývá někdy až vtipné.
S tím se pojí další tip - když vážně nevíte, zkuste si vzpomenout, co jste dělali jako mladší a vraťte se k tomu.
Jako děti na sebe nemáme tak velké nároky, tolik se neporovnáváme, nekritizujeme... Takže máme cestu k tomu, co nás skutečně láká a baví, rozhodně otevřenější a jasnější.

Tohle mi pomáhá docela často, prostě se k něčemu vrátit. Protože objevovat nové věci může být těžší, než se zdá, chybí takovéto nadšení. Získat se dá skoro odkudkoli, klidně i z filmu, kde vás něco zaujme (takhle jsem se dostal k šermu, jeden z mála kroužků, u kterého jsem opravdu vydržel), jenže přichází spíš nárazově, nepravidelně a nepředvídatelně. A většinou tehdy, když to nečekáte, žejo, tak je to pak těžký...
Koneckonců i tento blog jsem založil na základě mých předchozích zkušeností, při kterých jsem zjistil, jak mě sepisování těchhle blábolů a jejich následné publikování, může bavit.
Pořád jde spíš o něco jako "nevím, co dělat, nebo to nejde, tak zkusím datlovat", ale pořád dělám aspoň něco a to je lepší než nic. Taky si tím procvičuju mateřštinu a nějak využívám slovní zásobu, něco mi to přináší. Větší klid v duši je taky k nezaplacení.

Jo a abych nezapomněl, nemusíte dělat to, co vám jde. Jasně, je tam pak větší předpoklad, že vás to bude bavit, nicméně rozhodně to není pravidlo.
Někdy něco zkusit chceme, ve skrytu duše to uchováváme jako tajné přání a bojíme se, co by to třeba druzí řekli, tak to je přesně ta věc, kterou bychom se měli zaobírat. Opět ze zkušenosti můžu potvrdit, že i když podobné zájmy moc nevydrží (což u vás by klidně mohly), tak minimálně ty zážitky, sranda a zkušenosti za to rozhodně stojí.

A stejně tak naopak - pokud víte, že vám něco jde, tak to nutně dělat nemusíte. Já se třeba od mala věnoval kreslení, prvně obrázky pro rodiče, aby měli radost, to mi vydrželo poměrně dlouho, no a pak se mi do toho postupně chtělo čím dál tím míň, jak už jsem kreslil jenom pro sebe. Nebylo to ono. Postupně jsem prakticky přestal a omezil to na výjimečné chvíle, kdy se mi opravdu nějak chtělo, dárky pro ostatní nebo "zakázky".
Došlo mi, že část života jsem to dělal hlavně proto, že mě za to ostatní chválili a já měl pocit, že taky něco umím, za něco stojím. Jenže chyběla tomu ta radost... Pak jsem se taky dost divil, proč už se mi do toho nechce.

Asi umím kreslit docela dobře, vzali mě na uměleckou školu, kam jsem nakonec nešel, a i když mi všichni říkali, že bych tam jít měl, konečně jsem poslechl vlastní srdce, co mi radilo, že by mě to nebavilo. Neumím kreslit na povel a zadání, nikdy mě to nebavilo. Proto jsem taky ve škole trpěl skoro každou výtvarku, minimálně na druhým stupni určitě.

Zpětně si říkám, co bych asi dělal, kdybych svoje sebevědomí nezakládal na tomhle... Kdoví. Netrápím se tím, už ne, spíš jsem zvědavý.
Někdy se umět docela obstojně kreslit hodí, takže jsem za to vlastně rád. Jenom už nějak cítím, že to asi nebude hlavní směr, kterým se chci ubírat. Ale zase, kdo ví, co a jak bude.

To byl jenom příklad pro lepší pochopení, možná sami u sebe objevíte podobných několik.

Chlapec, krtek, liška a kůň

 Někdy je nám psychicky opravdu hodně špatně, v tom horším případě jenom ležíme neschopni cokoli dělat, v tom lepším aspoň třeba brouzdáme po internetu a sociálních sítích (protože i to je skutečně lepší než prázdné točení se v nekonečných a smysl postrádajících myšlenkových spirálách) a přesně ve chvíli, kdy se nám zdá, že již neexistuje žádná šance na zlepšení, se znenadání něco objeví. Tím něčím pro mě byl krátkometrážní film Chlapec, krtek liška a kůň.
Stačilo vidět jenom krátkou ukázku a něco ve mě sedlo na správný místo, musel jsem vidět víc.

Ne vždy se nám v podobných chvílích podaří najít aspoň nějakou útěchu, ale když už něco podobného nastane, může to být jako znovunalzení smyslu života.
Jistěže, ne vždy tento pocit přežije několik dní nebo dokonce hodin, ovšem to pro nás v tu chvíli není důležité, hlavní je, že ta trýzeň způsobená naší vlastní myslí konečně ustoupila.

Zhlédl jsem tedy celých o něco víc než 30 minut a měl takový ten pocit "znovuzrození". Už jsem zažil i mnohem silnější, v porovnání s mými prozřeními z minulosti to byl spíš jenom slabej odvar, nicméně stačil mi.
Dozvěděl jsem se, že byl natočen na základě knihy, která již je dokonce přeložená do češtiny, tak jsem si ji i přes četná váhání (než si něco koupím, i když jde o maličkost, většinou si to intenzivně a dlouho promýšlím) pár dní nato koupil a rozhodně nelituji.

O co tedy jde? V originále The Boy, The Mole, The Fox and the Horse je neuvěřitelně milý, nádherný a laskavosti a přátelství plný příběh. Postupně se sejdou čtyři postavy, co pak spolu sdílí cestu životem.
Zní to asi dost sluníčkářsky a klišoidně, což já osobně moc nemusím, ostatně na základě popisu bych se do knihy ani filmu spíš nepustil, ještěže jsem narazil na něco jako edit...
Každopádně ano, dílko je laděno spíš lehce dětsky podobně jako třeba Malý princ, ale právě dospělí si v něm mohou najít obrovskou hloubku, moudrost a překvapivě velkou dávku povzbuzení a psychologických ponaučení.
Možná se v sobě jenom moc vrtám, ovšem co pár stránek, to objev nějaké části mého já, se kterým bych měl trochu pracovat - od porovnávání se s ostatními přes pocit, že pořád musíme dělat něco produktivního a mnohem víc - každý si najde to svoje.

Formát knihy je velice příjemný - pevný obal, hodně obrázků, textu poskrovnu (přečtete i třeba za 20 minut) a spousta materiálu pro smysluplné zamyšlení. Zrovna tady nejde jenom o nesmrtelnost chrousta, nýbrž můžete v sobě skutečně odhalit něco, co už dlouho potřebuje vaši pozornost a bylo by dobrý o tom vědět a něco s tím dělat. Tím nemyslím nic jako začít cvičit, spíš změnit trochu úhel pohledu, být k sobě milejší a uvědomit si, že spousta věcí, které si vyčítáme, nebo kterými se trápíme, jsou vlastně naprosto v pořádku a jenom si tím zbytečně ubližujeme.
Taky jak je důležité mít kolem sebe ty správný lidi, kteří nás berou se vším všudy, ke kterým můžeme být upřímní, aniž by nás odsoudili...

A to jsem ještě zdaleka nezmínil všechno. Je až neuvěřitelné kolik věcí se panu autorovi podařilo vměstnat do tak málo slov, a přitom vůbec nepůsobí přecpaně, prostoru je v knize až až.

Můžete ještě zkusit mrknout na Datábazi knih, a pokud vás ani tohle nepřesvědčí, zkuste obětovat těch pár minut svého času a zkouknout ten film, dá se v pohodě najít online. Srozumitelná, jednoduchá angličtina, které jsem rozuměl bez problémů dokonce i já. S titulkama se dá najít taky.

Zrovna tohle je typ knížky, kterou vážně chci mít doma, abych se k ní mohl kdykoli vrátit. Nejsem úplně "listovací" a rereadingy taky nedělám zrovna často, nicméně tohle je něco, k čemu se uchýlím, když se vážně necítím dobře, a to už se stává často až moc. Řekl bych, že nebudu jediný a věřím, že by mohla pomoct ještě mnoha dalším.

Předpokládám, že nic není všespásné, takže ani knížka vás pravděpodobně nezbaví všech potíží vždycky a všude, jenom někdy pomůže upnout svoji pozornost k něčemu jinému, než je vlastní mysl a zrovna tady se může stát, že čtete, prohlížíte a najednou si uvědomíte, že v tom přesně vidíte sebe a svoji situaci a nějaká postava vám tam přesně řekne, co potřebujete slyšet, nebo poradí, co vlastně dělat. Řešení může být až směšně jednoduché, akorát my ho v těch temných dobách nevidíme.

13 Reasons Why

Proč? 13x proto je americký dramatický seriál z roku 2017, na který jsem narazil jako obvykle s pár letým zpožděním, ale nevadí, i tak stál za to. O tom však za chvilku.

Pro víc faktických informací můžete kouknout sem na ČSFD.

O čem to je? Ve zkratce - jedna středoškolačka spáchá sebevraždu a my průběžně zjišťujeme proč, jelikož nic není takové, jak se na první pohled zdá.
Před svou smrtí Hannah nahrála 13 záznamů na kazety, přičemž v každé je jeden důvod vysvětlen. K tomu se ještě postarala, aby se tyto materiály vždy dostaly do rukou těch, kterých se týkají a za své chování zpětně zaplatili.

To by mohlo pro představu stačit.

Nevím, jak vás, ale mě by na první dobrou popis seriálu z prostředí americké střední školy nijak zvlášť nezaujal, jenže na tom ději něco bylo. Plus dojmy na něj sdílela moje oblíbená booktuberka Marillee.
Nějakým způsobem jsem se rozhodl dát seriálu šanci a to se ukázalo jako dobrý tah. Hned první díl mě velice zaujal a až do konce série to jelo jako po másle. Všech vždy téměř hodinových 13 dílů jsem sfoukl za tři dny, což je na mě docela výkon.

Chování postav nebylo kupodivu až tak "teenagerovsky umělé", jak bývá často u podobných kousků ve zvyku a příběh mě zasáhl svou hloubkou.
Vždy stačilo jenom nepatrně změnit úhel pohledu a z pachatele se náhle stala rovněž oběť se svou vlastní minulostí atd. Všichni jsme jenom lidi.

Ve výsledku je pro mě Hannah děsně přecitlivělá, což jí ovšem vzhledem k věku, prostředí a okolnostem nelze mít za zlé. Upřímně se nedivím, že sebevraždu spáchala, spíš bych čekal, že to přijde možná ještě dřív.
Některé věci, co se jí staly, byly spíš drobnosti (které ovšem můžou při nakupení, ke kterému došlo, pořádně táhnout dolů), ale některé už ne.
I přesto byl ale čin, který spáchala, jejím rozhodnutím a nemohl jsem se ubránit jisté lítosti vůči těm, kterých se kazety týkaly. Takhle je mučit bylo kruté a dle mého názoru si to ne všichni zasloužili stejně. A jak už to tak bývá - ti, co by měly pykat nejvíc, si z toho zas tolik nedělali...

Hlavní ponaučení pro mě plynoucí, je asi nad věcmi tolik nepřemýšlet, nebrat si je osobně, nebát se říct si o pomoc a nestarat se tolik o to, co si druzí myslí.
Jasně, něco podobnýho si můžete odnést i z motivačních citátů na Facebooku, jasně, jenže náš mozek má tendenci je zapomínat a v těžkých chvílích nám tak samozřejmé nepřipadají.
O tom snad někdy jindy.

Někdy mi přišlo, že celou situaci postavy až moc řeší a prožívají, zejména pak Clay, se kterým procházíme téměř celý příběh.
Úmrtí člověka je samozřejmě hrozné, smutné, zejména když šlo o kamaráda nebo známého, jenomže lidé umírají denně, tak to prostě je. Navíc sebevrah se o něj aspoň připraví dobrovolně, spousta lidí ještě odejít nechce a stejně se jim to stane, až příliš často blbou vinou někoho druhýho. A co hlavně, Hannah není jediná, která v tomto seriálu umřela a přišlo mi, že o té druhé smrti se skoro nemluvilo. Z části šlo pravděpodobně o účel, aby byla dostatečně překvapivá a šokující, chápu, ale i tak.
Možná šlo spíš o sobecké důvody jednotlivých účastníků, kvůli kterým se tím pořád zabývali, jenže pořád tam byly osoby, kterým už to pak bylo jedno a stejně Hannu hrozně řešili... nevím. Mně to prostě přišlo trošku moc, ale to už se vrtám opravdu v detailech. :)

I ta Clayova otravnost se později vysvětlila, takže asi dobré, jenom mi ty protrpěný minuty s jeho výlevy nějak kazí celkovej dojem. :D

Přiznávám, že jsem viděl jednom první sérii a na další už se nechystám. Zdá mi to jako přesně ten typ seriálu, který je úspěšný, se svou první sérií dokonalý a těmi dalšími už se jenom snažili právě kvůli úspěšnosti nahnat prachy a sledovanost, ovšem abych byl fér, neviděl jsem z dalších dílů žádný a třeba to tak není, jenom sdílím svůj dojem. Komu se nelíbí, nemusí to číst.
Stačilo mi těch pár recenzí, které jsem četl a co mi tento pohled spíš jenom potvrdily.

Takže, jak je asi jasné, doporučuji zkusit. Seriály podobného typu pro mladistvé mě baví opravdu málokdy, ačkoli tady se to povedlo, tak třeba vás chytne taky.
I při snaze o co nejobjektivnější názor mohu s klidným srdcem říct, že se mi zdá kvalitní.

(Nejen) vánoční dárky

 Že je naše společnost dost materialisticky založená, není žádným tajemstvím a být a mluvit proti tomu už je snad trend, momentálně mi ovšem jde o trochu něco jiného.

Úmyslná absence dárků a zaměření pozornosti čistě na duchovní a rodinný význam svátků - doma jsme o tom mluvili mockrát a už se z toho stává pomalu další tradice, nejvíc pochopitelně když se blíží prosinec a spolu s ním Vánoce, ale není to pravidlem.

Vypozoroval jsem, že čím blíž ke Štědrému dni jsme, tím méně jsou ostatní členové domácnosti ochotni něco podobného byť jenom zvážit a naopak. V jiných částech roku z nich je chvílemi možné vymámit téměř příslib, téměř.
No a já se ptám, proč je to takový problém? Jistě, tradice, někdo by mohl mít pocit, že o něco přišel, kdybychom ji jednou vynechali, v tom případě se návrh přeskupil do trochu jiné podoby - pouze jeden dárek. Jenže ani to neprochází.

Co mi na dárcích vlastně vadí? Tak jednak stres, že se něco nebude líbit, že toho máme málo, balení a taky ekologie, kupujeme zbytečnosti jenom aby se zaplnil prostor, o papíru nemluvě. Kdyby se aspoň schovával jako dřív...

Prostě se mi nelíbí, že kdykoli se tohle období v ruce blíží, přičemž ho jinak mám moc rád, od vůně stromku (stačila by symbolická větévka, jejíž uříznutí by strom přežil) přes úžasnou atmosféru trhů až po nejen české pohádky a nevím, co všechno. Jenže moje natěšení dost kalí právě onen stres. A ne, ani řešení dárků dostatečně dopředu moc nepomáhá, stres je tu pořád, jenom o něco dřív.

Když nás nenapadá, co druhému dát, proč to hrotit? Nemusíme nic mermomocí vymýšlet. Stejně se ho pak v takových chvílích zeptáme a to už navíc ztrácí ono překvapující kouzlo.
Mohli bychom si třeba něco koupit sami a druhým to pak ukázat, měli bychom radost...

Nevím, tenhle systém, co u nás funguje, mi prostě není sympatický a já osobně nejsem ten typ člověka, co lpí na nepraktických a neefektivních tradicích jenom proto, že jsou to "ty tradice". Za mě je to spíš výmluva, proč s věcmi nepohnout, zůstávat na místě a zpohodlnět.
Nebo když si to někdo dodržovat chce, je to jeho věc, ale ať tam pak netahá ostatní. Dát někomu dárek prostě je závazek, jak řekl Sheldon v The Big Bang Theory.

Radši bych bral rodinnou večeři, kdy si hezky popovídáme, pak půjdeme ven, projdeme se, budeme koukat na světýlka v okolí, třeba se zastavíme u stánků, dáme horkou čokoládu nebo něco příbuznýho, v klidu si sedneme, nasajeme atmosféru... Tyhle věci.

Neochota vyzkoušet něco nového se ovšem netýká jenom dárků, samozřejmě, i když tahle mě zrovna teď otravuje nejvíc.
Kapitolou samotnou pro sebe jsou pak naše očekávání kolem reakce ostatních, to už pak dostává třeba pro introverty rozměr nového peklíčka, ale to je větší problém spíš o narozeninách, pod tím stromkem se většinou sejde víc lidí, tak je jejich pozornost rozptýlenější na další lidi a vlastní věci.

Možná je to jenom výsledek souhry mnoha stresů v životě, a kdyby tento byl ojedinělý, třeba bych ho i uvítal. Ačkoli minimálně z toho ekologického hlediska si to nemyslím. Zkuste se sami zamyslet, kolikrát jste něco dostali, jenom předstírali nadšení a pak spíš přemýšleli, jak se toho zbavit, abyste dotyčného dárce neranili. A teď pochopitelně nemluvím o dárcích od dětí, které něco vyrobily.

Docela zajímavá alternativa by byla něco najít doma, co už máme, ale nepotřebujeme, ovšem druhému by to mohlo udělat radost. Tím bychom jednak na dotyčného mysleli, jednak neutráceli a nezahlcovali planetu a jednak by z toho mohla být vážně sranda. Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že někdy takováto věc potěší opravdu mnohem víc. K tomu se lidé ještě vyhnou výčitkám z finanční hodnoty dárků a případných nepoměrů, protože tu věc už měli doma.
Zkoušel jsem to s kamarádkou a výsledky překvapily.

Potřeboval jsem se trochu vyžblebtnout, povedlo se, hrál mi u toho Purgen a pak ještě nějaká o něco měkčí muzika, jak jsem se zklidnil. A teď je mi dobře, takže psaní splnilo svůj účel.
Doporučuju zkusit, i ty dárky.

Pár slov k založení

Po nějaké době znovu přišla chuť pustit se do psaní blogu, tak jsem si řekl, proč ne.

Mám co smysluplného říct světu? Nebo tak úžasnej a jedinečnej pohled na okolí, že o něj druhé prostě nemůžu ochudit? Asi ne. Teda asi určitě. Jenže když už se nám do něčeho po dlouhý době konečně trochu chce, tak se to těžko nechává jenom tak být. A třeba si z toho nakonec někdo něco užitečnýho odnese, i kdyby jenom vědomí, že jsou lidi ještě praštěnější a vlastně jsem se sebou docela v pohodě. Tak.

Dělám to primárně pro sebe, takže vaše názory a kritiku uvítám, jen nezaručuju, že se tím budu jakkoli řídit. :)

Co sem budu přidávat? Zatím nevím jistě, ale vypadá to na nějaké úvahy, povídání ze života a třeba se dostane i nějakou knížku nebo film. Uvidíme.

To bychom měli, tak snad už jen přeji příjemné čtení a... nevím. Mějte rádi kočky.