Že je naše společnost dost materialisticky založená, není žádným tajemstvím a být a mluvit proti tomu už je snad trend, momentálně mi ovšem jde o trochu něco jiného.
Úmyslná absence dárků a zaměření pozornosti čistě na duchovní a rodinný význam svátků - doma jsme o tom mluvili mockrát a už se z toho stává pomalu další tradice, nejvíc pochopitelně když se blíží prosinec a spolu s ním Vánoce, ale není to pravidlem.
Vypozoroval jsem, že čím blíž ke Štědrému dni jsme, tím méně jsou ostatní členové domácnosti ochotni něco podobného byť jenom zvážit a naopak. V jiných částech roku z nich je chvílemi možné vymámit téměř příslib, téměř.
No a já se ptám, proč je to takový problém? Jistě, tradice, někdo by mohl mít pocit, že o něco přišel, kdybychom ji jednou vynechali, v tom případě se návrh přeskupil do trochu jiné podoby - pouze jeden dárek. Jenže ani to neprochází.
Co mi na dárcích vlastně vadí? Tak jednak stres, že se něco nebude líbit, že toho máme málo, balení a taky ekologie, kupujeme zbytečnosti jenom aby se zaplnil prostor, o papíru nemluvě. Kdyby se aspoň schovával jako dřív...
Prostě se mi nelíbí, že kdykoli se tohle období v ruce blíží, přičemž ho jinak mám moc rád, od vůně stromku (stačila by symbolická větévka, jejíž uříznutí by strom přežil) přes úžasnou atmosféru trhů až po nejen české pohádky a nevím, co všechno. Jenže moje natěšení dost kalí právě onen stres. A ne, ani řešení dárků dostatečně dopředu moc nepomáhá, stres je tu pořád, jenom o něco dřív.
Když nás nenapadá, co druhému dát, proč to hrotit? Nemusíme nic mermomocí vymýšlet. Stejně se ho pak v takových chvílích zeptáme a to už navíc ztrácí ono překvapující kouzlo.
Mohli bychom si třeba něco koupit sami a druhým to pak ukázat, měli bychom radost...
Nevím, tenhle systém, co u nás funguje, mi prostě není sympatický a já osobně nejsem ten typ člověka, co lpí na nepraktických a neefektivních tradicích jenom proto, že jsou to "ty tradice". Za mě je to spíš výmluva, proč s věcmi nepohnout, zůstávat na místě a zpohodlnět.
Nebo když si to někdo dodržovat chce, je to jeho věc, ale ať tam pak netahá ostatní. Dát někomu dárek prostě je závazek, jak řekl Sheldon v The Big Bang Theory.
Radši bych bral rodinnou večeři, kdy si hezky popovídáme, pak půjdeme ven, projdeme se, budeme koukat na světýlka v okolí, třeba se zastavíme u stánků, dáme horkou čokoládu nebo něco příbuznýho, v klidu si sedneme, nasajeme atmosféru... Tyhle věci.
Neochota vyzkoušet něco nového se ovšem netýká jenom dárků, samozřejmě, i když tahle mě zrovna teď otravuje nejvíc.
Kapitolou samotnou pro sebe jsou pak naše očekávání kolem reakce ostatních, to už pak dostává třeba pro introverty rozměr nového peklíčka, ale to je větší problém spíš o narozeninách, pod tím stromkem se většinou sejde víc lidí, tak je jejich pozornost rozptýlenější na další lidi a vlastní věci.
Možná je to jenom výsledek souhry mnoha stresů v životě, a kdyby tento byl ojedinělý, třeba bych ho i uvítal. Ačkoli minimálně z toho ekologického hlediska si to nemyslím. Zkuste se sami zamyslet, kolikrát jste něco dostali, jenom předstírali nadšení a pak spíš přemýšleli, jak se toho zbavit, abyste dotyčného dárce neranili. A teď pochopitelně nemluvím o dárcích od dětí, které něco vyrobily.
Docela zajímavá alternativa by byla něco najít doma, co už máme, ale nepotřebujeme, ovšem druhému by to mohlo udělat radost. Tím bychom jednak na dotyčného mysleli, jednak neutráceli a nezahlcovali planetu a jednak by z toho mohla být vážně sranda. Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že někdy takováto věc potěší opravdu mnohem víc. K tomu se lidé ještě vyhnou výčitkám z finanční hodnoty dárků a případných nepoměrů, protože tu věc už měli doma.
Zkoušel jsem to s kamarádkou a výsledky překvapily.
Potřeboval jsem se trochu vyžblebtnout, povedlo se, hrál mi u toho Purgen a pak ještě nějaká o něco měkčí muzika, jak jsem se zklidnil. A teď je mi dobře, takže psaní splnilo svůj účel.
Doporučuju zkusit, i ty dárky.
Žádné komentáře:
Okomentovat